Jan Rohlík: V Rusku jsme bojovali jako lvi

Trenér české ragbyové reprezentace sedmiček i týmu Dukla Praha Jan Rohlík na turnaji v Petrohradu

Šlo o hodně, přesto navenek zůstal klidný. „Má ho," procedil jen mezi zuby. Trenér ragbyové reprezentace sedmiček Jan Rohlík stojící těsně u hřiště takto přečetl zdánlivě ztracený moment v červnovém zápase Mistrovství Evropy v Záhřebu. Lucemburský útočník se nezastavitelně řítil položit pětku, najednou se vynořil bleskurychlý Adam Koblic a soupeře drtivě zneškodnil. Česko čtvrtfinálový zápas vyhrálo a Jan Rohlík se odrazil k největšímu úspěchu v kariéře.

V létě přivedl Česko přes turnaje v Záhřebu a v Budapešti k postupu do nejvyšší evropské úrovně Champioship. Na začátku září vedl tým Dukly, jež tvoří páteř reprezentace a kterou rovněž koučuje, na silně obsazený mezinárodní klání Club 7s Championship, tedy turnaj Mistrovství Evropy klubů, v ruském Petrohradu. Tam mužstvo obsadilo čtvrté místo. „Zavřel jsem oči a nemohl se dívat, modlil jsem se k Bohu," popisuje v rozhovoru kouč emotivní momenty z turnaje.

Jsi spokojen s výsledkem?
Velmi. Tým, který do Petrohradu odjel, přivezl nejlepší možný výsledek na, který jsme v tomto složení mohli dosáhnout. Kvalita všech soupeřů, byla na výborné úrovni a některé týmy byli přímo špičkové.

První den turnaje se týmu vydařil.
Ano, vyhráli jsme všechny tři zápasy i když výhry to byly těsně a hodně vydřené.

Zvlášť poslední zápase ve skupině proti týmu Grand Milano byl asi dosti vypjatý?
Byl to masakr. V závěru jsme prohrávali a absolvovali několikaminutovou sekvenci v kuse. Vítězství jsme urvali pětkou ve čtvrté minutě nastavení. Tým v ten moment projevil obrovskou vnitřní sílu a charakter.

Do čtvrtfinále jste tak postoupili z prvního místa.
A tam jsme nastoupil opět proti ruskému výběru VVA Podmoskovskoje, který jsme v základní skupině porazili 17:5. Jenže čtvrt finále je už jiný den a nový zápas. Od začátku jsme produkovali více technických chyb a více trestných kopů. Postupně jsme méně tvořili hru a byli na míči, museli více bránit a s postupnou únavou dělali více chyb. Přestože jsme dvakrát vedli soupeř nejdříve snížil, po té vyrovnal a následně skóre otočil nevypadalo to s námi dobře, zbývalo jen málo času. O poločase zněly instrukce jasně: potřebujeme mít míč více ve své moci, nepřicházet o něj v kontaktu nebo technickými chybami, hrát kolektivně a soupeře unavit. Ve správný moment pak udeřit jako zabijáci.

To se povedlo.
Poslední akcí hrací doby! Dokázali jsme položit pětku a srovnat na 17:17. Následoval kop po položení z ne úplně snadného úhlu a pod velkým tlakem. Měl jsem málem infarkt, klekl jsem si na koleno, zavřel oči a nemohl se dívat. Modlil jsem se k Bohu, přestože nejsem věřící. Vítězný křik mých hráčů mi napověděl, vypukla obrovská euforie. Dostali jsme se mezi nejlepší čtyři týmy, v tak kvalitním turnaji jakým je ME klubů. Pocit štěstí a hrdosti na kluky ve mě přímo gradoval. Jsou to bojovníci, který nikdy nic nevzdají, a nechají na hřišti úplně vše. Jsme jeden tým, jedna duše, schopni se obětovat jeden pro druhého. Pro mě, jako pro trenéra kolektivního sportu, tohle znamená absolutně nejvíc. Jsem na kluky strašně hrdý a je pro mě čest být jejich trenérem.

Poslední dva zápasy už byly nad síly Dukly?
Mezi posledními čtyřmi pak zůstaly již jen skvělé výběrové týmy, jeden z nich byl prakticky reprezentací Ruska, druhý Litvy, třetí pak celek složený z anglickým a světových hráčů nazývající se Samurai, jakási obdoba Barbarians v patnáctkovém ragby. Nám chybělo několik reprezentantů do 20 let, kteří se připravovali na kvalifikační zápasy v patnáctkách. Proto jsem už před turnajem mluvil o čtvrtém místě jako o maximu možného. V semifinále jsme proti ruské Zastavě neměli dostatek síly, soupeř byl lepší. Zápas o třetí místo se Samurai byl hodně bojovný. Kluci tam nechali vše, bojovali jako lvi, ale nestačilo to. Rád bych dodal, že turnaj v Petrohradu byl již mimo periodizaci sedmiček u nás, kluci se prioritně připravovali na klubovou i reprezentační sezonu patnáctek. To jsou důležité faktory, nemohli jsme kondičně ještě být, tam kde bychom potřebovali.

Vyzvedl by si něčí výkon na turnaji?
Nechci vyzvedávat jednotlivce ale celý tým a kolektiv, budu se opět trochu opakovat, neskutečná hrdost na každého jednotlivého hráče, kteří jsou schopni podávat výkony až za fyzické a technické hranice jejich stávajících možností. Máme obrovský „team spirit" a mentální nastavení, jsme doslova jako jedno tělo. Je to výjimečné a jsem za to neskutečně rád. I díky tomu jsou pro mě pravými vítězi oni bez ohledu na výsledky. My jsme Češi!

Byla na turnaji zima?
Ano, jako v Rusku. Nic jiného jsme ani nečekali.

Co čeká hráče nyní?
Teď se budou plně věnovat probíhající sezoně patnáctkového ragby. Na Dukle, kam většina reprezentantů dochází na trénink, pak budeme rozvíjet jejich obecné ragbyové dovednosti. Máme jeden rok na to se výkonnostně připravit na Rugby Europe Championship, čeká nás spousta práce. V prosinci pojedeme s Duklou na prestižní turnaj Invitation Internationals turnaj v rámci Světové Série Dubai 7s. Ten má z mého pohledu ale pouze kontrolní charakter. Nicméně budeme chtít zúročit nabyté zkušenosti i potvrdit výkonnostní růst.

A v novém roce?
Propukne intenzivní příprava na začátek roku 2022. Vrcholem budou turnaje Rugby Europe Championship, kterých se budeme účastnit poprvé v historii. Ale předesílám nejedeme se pouze účastnit, budeme bojovat a rvát se o každý zápas a výsledek. Cílem je hrát ve středu tabulky a v žádném případě nesestoupit. Je to ambiciózní cíl? Ano je. Je to nereálný cíl? V žádném případě. Bez velkých cílů, není úspěchu. Milujeme sport, milujeme české ragby.

Petr Býma