19.08.2020 – PŘÍBĚHY A ROZHOVORY
Mezi českými hodináři má pozici stejnou jako tým Nového Zélandu v ragby. Patří mezi naprostou špičku. Vladimír Bechyně, legenda českého hodinářství a majitel úspěšné firmy, se rozhodl stát se sponzorem českého ragby. „Moc se mi líbí hodnoty tohoto sportu," říká mistr hodinář. „A také pravidla. Přestože je to tvrdý sport, hráči jsou ohleduplní a používají hlavu. Nediskutují s rozhodčím, uznají, když udělají chybu. Je to skvělý sport."
Viděl jsem všechny zápasy loňského mistrovství světa. Mně se líbí Novozélanďané. Už jak vstoupí na hřiště... A samozřejmě atmosféra. Na stadionech, před stadionem, při zápase. Taky jsem nevěděl, že Fidži hraje ragby. A hraje velmi dobře. Ale největší překvapení pro mě bylo, že Anglie prohrála s Jižní Afrikou. To jsem nečekal. Bylo mi to docela líto, protože vím, že Anglie hraje dobře a přál jsem jim, aby vyhráli. Ačkoliv to by vlastně člověk přál každému, protože tam špatné mužstvo nebylo. Dobří byli třeba Francouzi, pak taky Irsko. To byly takové typicky „ragbyové státy".
Fandil jsem nejvíc Novému Zélandu, protože vždycky k nějakému z manšaftů má člověk z nějakého důvodu sympatie. Byla tam dcera, tak mi vyprávěla o Novém Zélandu, a něco jsem o něm samozřejmě i četl, proto je mi tento stát sympatický.
Třeba u nás jednou bude ragby taky na takové úrovni, abychom hráli na mistrovství světa. Ale myslím, že to dlouho nebude, protože náklady na tento sport jsou obrovské a ani na to nemáme stadiony. Je to krásný sport! I po společenské stránce má ragby vysokou úroveň.
Byl jsem akorát jednou se sousedem na zápasu v Říčanech.
Ten soused mi právě v Říčanech vysvětloval pravidla, poněvadž jsem je moc neznal. A vím, že Říčany jsou jedno z mužstev, které nikdy od založení České ragbyové unie nespadlo z ligy. A druhé takové mužstvo je ve Vyškově.
No to určitě. V mém věku! (smích) Hráči navíc nejsou žádní třasořitkové. Jsou to chlapi udělaní, ale zároveň tak rychlí… Úžasné! To obdivuji.
Tudor dělá sportovní hodinky, takže to je vhodný artikl pro ragby, a potom je to dobrá reklama firmy mezi sportovci a hráči. Obzvlášť jsem měl radost, když se spojili přímo s novozélandskými All Blacks. Ti jsou teď ambasadoři Tudoru.
V roce 1992 jsem se rozhodl, že začnu podnikat soukromě. Samozřejmě začátky nebyly jednoduché. Začal jsem já, manželka, jeden hodinář a jedna paní účetní. Jako první jsme měli značky Longines, Tissot a Certina. Naštěstí některé švýcarské firmy přišly za mnou samy, pár let už jsem tu byl známý, protože tohle řemeslo dělám celý život. Už 60 let. Když se uskutečnily první spolupráce, docela dobře se podnikání rozjelo. Člověk získal ve Švýcarsku u známých firem jméno a stále se to rozvíjelo a rozšiřovalo. Porevoluční nabídka ze Švýcarska byla úžasná. Přijela spousta firem a měly zájem mít v Praze partnera na prodej svých hodinek. A samozřejmě si vybíraly, protože kdo založil firmu, ale neudělal hezký kamenný obchod, u toho Švýcaři neměli zájem prodávat.
Člověk se musel nejdřív zadlužit. Ale přitom nevěděl, jak to půjde, protože jsme neměli žádnou zkušenost se soukromým podnikáním. Když jsem si vzal úvěr milion korun a nakoupil jsem hodinky, tak jsem z toho dva měsíce nespal. Ono se to ale po čase rozjelo, protože tady kvalitní švýcarské hodinky nebyly k mání. Pár kousků měli v Tuzexu, ale jinak to byly hodinky ruské a východoněmecké. Já jsem měl hodinky v podstatě prodané, a ještě jsem je ani neměl na pultě. Lidi chodili s penězi, já jsem jim říkal, že Longiny a Rolexky teprve přijdou, a oni na to: „Pane Bechyně, my už tady máme peníze, přece je nebudeme nosit zase domů." Tak jsem měl jejich peníze, a když si přišli pro hodinky, vše se srovnalo.
To byly Submariner – černý číselník s datem. Pak jsem si koupil Daytony, které mám teď na ruce. To jsou oboje krásné hodinky. Co mě ale chytá u srdce, jsou moje první hodinky Lemania, které mi koupili rodiče v 18 letech, když jsem se vyučil hodinářem. Tatínek tenkrát vykrmil býka, za kterého dostal tři tisíce, a ty mi dal, abych si hodinky koupil. To byly tenkrát velké peníze. Tehdy jsem ve své první práci na Újezdě vydělával 600 korun. Každý touží mít Rolexky, takže když jsem začal podnikat, tak jsem si je pořídil.
Byl jsem čerstvě vyučený hodinář, když jsem začal na Újezdě pracovat pro pana Waltera, který prodával hodinky. Řekl mi: „Ukaž je rodičům, třeba by ti je koupili." Tak mi je půjčil domů na víkend. Já je ukázal tatínkovi a jemu se líbily.
Tenkrát se žádné slevy nedávaly. Nevyjednávalo se.
Ihned po vyučení v roce 1958 jsem začal na Újezdě, kde jsem byl asi rok. Pokračoval jsem u pana Říhy na Letné, kde jsem byl do vojny. Na vojně jsem byl od roku 1960 do roku 1962.
Po vojně, v roce 1962, jsem šel do Hybernské ulice, kde byla největší hodinářská opravna v Praze. To už mělo úroveň. Vedoucí tam byl Hubert Jackwerth. Tam jsem byl do roku 1964. Potom se otevřela hodinářská prodejna a opravna na Václavském náměstí. Tam jsme byli samí mladí, dělal jsem tam vedoucího asi dva roky. Pak najednou za mnou přišel ředitel hodinářské školy v Polné, jestli bych tam nešel učit. Nakonec mě přemluvil, a já jsem tam šel učit praxi. Oficiálně jsem byl mistr výrobního výcviku. Měl jsem tam vypomoct, než najdou někoho stabilního. Nakonec jsem tam byl celý jeden rok. Ale pozitivní na tom bylo, že jsem se tam seznámil se svou ženou, která tam po fakultě byla poslána za trest.
Jako věřící katoličku ji poslali do Polné na hodinářskou školu, kde měla učit občanskou nauku a taky ruštinu, kterou v životě nedělala. Vydržel jsem tam rok a pak jsem jim řekl, že končím a vracím se do Prahy. Tak jsem se vrátil na Václavák, kde jsem ještě chvilku byl, ale potom se otevřelo učňovské centrum v Karlíně. Přišli za mnou, že to prostě musím vzít. Tam jsem učil dva roky asi osm studentů praxi a technologii před závěrečnými zkouškami. Odtud jsem šel na Žižkov, kde se uvolnila prodejna, jejíž vedoucí šel do důchodu.
Jak jste se dostal na známou adresu ve Štěpánské?
Najednou za mnou přišlo „šéfovstvo", že musím převzít Štěpánskou. Já tam původně nechtěl jít. Tam se dělalo všechno přes Tuzex. Servis pro automaty od Seiko, Casio, Orient. Byla to jediná opravna pro japonské hodinky pro celou republiku, ale neměla tenkrát úplně dobrou pověst. Řekl jsem předsedovi: „Hele, já tam prostě nepůjdu."
Předseda řekl, že jak si řeknu, tak to bude. Nakonec jsem to tedy vzal, ale byl to boj. To bych mohl vyprávět hodiny, co jsme tam zažili za peripetie, ale nakonec se to obrátilo. Měl jsem dobré vztahy s Tuzexem. Přes ně jsme objednávali náhradní díly a ta spolupráce byla opravdu velmi dobrá. No, a to už Švýcaři věděli, že ve Štěpánské je nějaký Bechyně, kterému se tam daří. A to není chvála. To byla pravda.
Hned po revoluci za mnou Švýcaři přišli, že by měli zájem prodávat v Praze. Tak jsem se začal zajímat o možnosti získání toho prostoru ve Štěpánské. Jinde to nemělo smysl, tady to mělo své jméno už mnoho let předtím. Nakonec jsem ho získal.
Jezdili jsme s manželkou pravidelně do Basileje na veletrhy. Ze začátku, asi tři roky, se s námi Rolex nechtěl ani bavit. Při další návštěvě už nás přijali, ale říkali, že ještě není vhodná politická situace, aby k nám Rolex pustili. Pak po nějaké době jsem dostal fax, že z Rolexu přijedou do Prahy a abych jim zajistil ubytování. Tak jsem se chtěl ukázat, to dá rozum. Zamluvil jsem ubytování v Hiltonu. Když jsem je tam zavezl, Škodovkou 100, do které jsme se stěží vešli, tak šéf Rolexu zavelel: „Pryč odsud!" Já jsem se lekl, co se stalo. „Takové hotely máme u nás. My chceme něco typicky českého," vyhrkl. A já byl s prominutím v háji. Kam teď? Jednou jsem byl v soukromém penzionu na Pankráci, tak jsem je zavezl tam. Naštěstí měli volno. A on říká: „Jo, to je ono. Tady budeme." Měli v plánu zůstat tři dny v Praze, objet Brno a Karlovy Vary a pak určit zastoupení Rolexu.
V užším výběru jsme zůstali dva. Měl jsem zamluvit večeři. Tak jsem zamluvil večeři na Lhotce ve vile Vojta. Každý z uchazečů měl o sobě něco říct. Předal jsem slovo druhému zájemci. A on začal: „Nej, nej, nej…" všechno bylo nej. Mluvil o sobě asi patnáct minut. Přišel jsem na řadu já. Doslova jsem řekl, že jsem se stal hodinářem náhodou. „A co jste chtěl dělat?" optali se mě. „Já jsem chtěl být zemědělcem, po tatínkovi," povídám. „Mám v oblibě chovat dobytek. Starat se o pole." Zástupce Rolexu bouchnul do stolu a říká: „Dost. Stačí." Manželka mě pod stolem kopala do nohy. „Tak a je konec," pomyslel jsem si. „To jsem tomu dal!" Oni si něco řekli v koutě místnosti, přišli k nám a řekli: „Zastoupení firmy Rolex v České republice – firma Bechyně." Manželka se poté zeptala, co že rozhodlo. „Jak jste řekl, že jste chtěl být zemědělcem, tak jsme si řekli, to jste ten správný člověk. Já jsem taky z vesnice, taky jsme měli hospodářství, tak vím, že jsme našli člověka na správném místě."
A takhle jsem přišel k Rolexu.
Člověk má brát věci tak, jak jsou, to byla vždycky moje zásada. Nevymýšlet si kraviny, dělat svoji práci pořádně, a to firmy i lidé poznají.
Petr Býma, ARC Iuridica